Arménie prochází žaludkem

26.8.
Ještě než jsme odjeli na Kazbeg, koupili jsme si jízdenky na noční vlak do Jerevanu. Byla to teda anabáze, protože jsme tak docela nevěděli, co chceme, a skončili jsme na schodech nádraží, kde jsme si googlili, jaký je rozdíl mezi druhou a třetí třídou, kromě toho, že druhá stojí o polovičku víc. Máme totiž obavu, aby třetí třída neznamenala, že pojedeme na seně s dobytkem a drůbeží.

Openair galerie, kámoš Palestinec a neuplatitelný taxikář

Náš poslední den v Jerevanu. Musíme vypadnout do dvou hodin, takže jdeme ještě na dopolední sightseeing. Konečně vidíme pořádně i Ararat. A to jsme kvůli tomu ani nevstávali.

Lov na Ararat, ruská bez sušenky a miniplavečky

Ráno tahám Slávka z postele, abychom vyrazili brzo a viděli Ararat. To, že bude ráno vidět líp, jsme nikde nevyčetli, jen si to myslíme. Jedeme do muzea arménské genocidy, máme nalezený autobus, který JEDE z té zastávky, ze které má jet a všechno se vyvíjí dobře, dokud těsně před památníkem nezahne úplně někam jinam. Vystupujeme tak o trochu dál, než jsme mysleli, ale k památníku dojdeme i tak. A Ararat je vidět! Sice ne moc, ale je tam!

Íránské autobusy, selfíčkáři a kýčovitá fontána

Plán na dnešní den je návštěva Garni a Geghardu – dvou UNESCO památek kousek od Jerevanu. Ráno ještě dolaďujeme všechny detaily, uklidňuju Slávka, že mám všechno v malíčku a že se na autobusák dostaneme jako prd.

Bezpalcák, celníci sympaťáci a bloudění po Jerevanu

Gruzie už nám se Slávkem byla během našeho dvouměsíčního dobrovolničení v Tbilisi malá, a tak jsme se rozhodli využít příležitosti, že je Arménie co by kamenem dohodil a že do ní nejsou potřeba žádná víza a vyrazili jsme na prodloužený víkend do Jerevanu. Už cesta tam byla velký zážitek: