Jak jsme v Norsku nenechali ani nok

Po třech létech putování po východě byl konečně čas na změnu. A to razantní. Autobus jsme vyměnili za letadlo a z naší obvykle velice genderově nevyrovnané skupiny se staly dva párečky. Jádro já, Rygar a Kuba zůstalo a přidala se k nám Rygarova přítelkyně Zuzka. V tomhle složení jsme v létě 2014 zamířili na Island. Levné letenky jsme nakombinovali z Wroclawi přes Oslo. Kuba, který s námi původně letět vůbec neměl, kupoval letenku o měsíc později a vyšlo ho to nakonec ještě levněji a výhodněji, protože letí přímo z Berlína a v ceně má i odbavené zavazadlo. 

Jak jsme domů neposlali rejži a odmítli noc v paláci

Budíme se do mokrého rána, zevlíme, a čekáme, až přestane pršet, abychom mohli sbalit stany. Mokrou travou pomalu scházíme zpátky dolů do vesnice a jako už tradičně posnídáme v magazínu. Náš plán je chytit maršrutku do Rachova, poslat odtamtud pohledy (aby z naší výpravy měli něco i ti doma) a dát si nějaký pořádný jídlo. Rachov je navíc dopravní uzel, ze kterého se dostaneme do zatopených solných dolů Solotvino. 

Jak jsme sešli z hor a rozplakali baču

Probouzíme se do krásného modrého rána a také do celkem brutální zimy. Bohužel táboříme přímo pod hřebenem a sluníčko vychází za ním, takže na teplé paprsky si musíme počkat. Navlíkáme na sebe všechno, co máme, a opět si vzájemně sdělujeme naše bolístky. Matouš s Kubou hlásí nemoc, mě bolí každý sval, Formis radši mlčí a pohybuje se plouživou chůzí. Rygar je fit a neustále se snaží odsouvat diskuzi o tom, že dneska už z hor slezeme a poslední den strávíme regenerací našich rozbolavělých těl u solného jezera. Navíc nám dochází voda i jídlo, takže k snídani se chystají takové experimenty jako čínská polívka v láku od kukuřice.

Jak jsme dobyli nejvyšší horu Ukrajiny

Noc byla tentokrát klidná, spalo se nám krásně. Když vylezeme ze stanů, sedí před nimi náš psí kamarád a vrtí ocasem. Formis se svými klacky teda moc nepochodil. Balíme mokré stany a scházíme do Jasinje. V místním magazínu kupujeme sýr a chleba, prodavač na nás kouká dost nedůvěřivě, jelikož ostatní klientela si u něj v tuto ranní hodinu kupuje pouze panáka vodky a flašku piva. S naší nealkoholickou snídaní se usadíme před magazínem, mažeme si chleby a zapíjíme je Žibzikem, naši oblíbenou ukrajinskou limčou.

Jak jsme unikli medvědovi, krávě i opilému bačovi

Ve dvě ráno mě probouzí nějaké divné zvuky. Ve vedlejším stanu jsou už kluci taky všichni vzhůru a živě debatují, jestli kolem našich stanů slídí medvěd. Na polonině jsme viděli medvědí hovínka, takže hrozba to rozhodně není nereálná. Uši mám napjaté, každý sebemenší zvuk vyšponuje můj tep do ještě vyšších frekvencí, krve by se ve mně nedořezal. Rygar, muž činu, vylézá ze stanu vyzbrojen ešusem a lžící a bouchaje jedním o druhé domnělého medvěda zahání.

Jak jsme pili bláto a Myslivce

Budím se brzo, všechna krev mého těla nahrnutá v nohách, protože ležíme z kopce. Mozek tím pádem moc nepracuje. Vystrkuju hlavu ze stanu a nevidím nic. Jen mlhu. Hustou jako mlíko. Otráveně hlavu zastrkuju, proklínám celý nápad jet na Ukrajinu. To mám dnes opravdu ujít 25 kilometrů a nevidět si ani na špičku nosu? 

Jak to s náma a cestováním vlastně celé začalo aneb jede se na Ukrajinu

Naše první cesta se uskutečnila v roce 2011. Vyrazili jsme na Ukrajinu. Celé to nebylo ničím speciální, ale předurčilo to způsob cestování, kterého jsme se pak už nepustili. Bez plánu, bez očekávání, často bez cíle. S otevřenou myslí vůči všem okolnostem i místním, v co největším kontaktu s přírodou.

Pár postřehů z kyrgyzské nemocnice

19.9.

Po čtrnácti hodinách jízdy v nejvtipnějším dopravním prostředku, jakým jsem kdy jela, jsme v Oshi, druhém největším městě Kyrgyzstánu. Přijeli jsme sem „gruzovým busíkem“, což je transportér, který převáží zboží a za sedadlem řidiče má horní a dolní pryčnu, na kterou se každou vejdou čtyři ležící pasažéři. Dokonce tu mají i polštáře.

Tři dny v sedle

14.9.

Naše další zastávka je 150 km vzdálený Kochkor. Na autobusáku se na nás klasicky sesypou taxikáři. Moje podrážděnost vůči nim pomalu dosahuje maximálních výšek. Důrazně opakujeme, že taxi nechceme. K maršrutce nás nakonec odvede naháněčka. Poprvé vidím v této pozici ženu. Emancipace v Kyrgyzstánu, to se mi líbí. Kupujeme jízdenku, dokonce u okýnka a ne přímo u řidiče. Tady to jsou samý novoty.

Jak jsme počítali krávy a poznali, zač je toho kyrgyzská pohostinnost

9.9.
Z pod vyhřáté duchny v jurtě se mi nechce. Budík ale neúprosně huláká. Dobalujeme krosny, pácháme poslední hygienu, civilizovaně posnídáme u stolu a vyrážíme do hor.