Pár postřehů z kyrgyzské nemocnice

19.9. Po čtrnácti hodinách jízdy v nejvtipnějším dopravním prostředku, jakým jsem kdy jela, jsme v Oshi, druhém největším městě Kyrgyzstánu. Přijeli jsme sem „gruzovým busíkem“, což je transportér, který převáží zboží a za sedadlem řidiče má horní a dolní pryčnu, na kterou se každou vejdou čtyři ležící pasažéři. Dokonce tu mají i polštáře.

Tři dny v sedle

14.9. Naše další zastávka je 150 km vzdálený Kochkor. Na autobusáku se na nás klasicky sesypou taxikáři. Moje podrážděnost vůči nim pomalu dosahuje maximálních výšek. Důrazně opakujeme, že taxi nechceme. K maršrutce nás nakonec odvede naháněčka. Poprvé vidím v této pozici ženu. Emancipace v Kyrgyzstánu, to se mi líbí. Kupujeme jízdenku, dokonce u okýnka aPokračovat ve čtení „Tři dny v sedle“

V bouřkách a bez jídla, zaplať pánbůh za trenky

30.8. Už jsme zkušení nočněvlakoví harcovníci. Pán v úschovně zavazadel už nás pomalu zná jménem. Tentokrát jsme si vyhodili z kopýtka a jedeme druhou třídou. To znamená, že jsou naše postele v kupé, které budeme sdílet s dalšími dvěma lidmi. Bojíme se, jaké prďochy nám přidělí, ale dopadne to dobře.

Arménie prochází žaludkem

26.8. Ještě než jsme odjeli na Kazbeg, koupili jsme si jízdenky na noční vlak do Jerevanu. Byla to teda anabáze, protože jsme tak docela nevěděli, co chceme, a skončili jsme na schodech nádraží, kde jsme si googlili, jaký je rozdíl mezi druhou a třetí třídou, kromě toho, že druhá stojí o polovičku víc. Máme totižPokračovat ve čtení „Arménie prochází žaludkem“

S prasaty v pustině a spoustu trablů v Tbilisi

18.8. Náš plán na dnešek je noc v poušti na jihu Gruzie. Kromě vesničky Udabno tam široko daleko vůbec nic není. Z Tbilisi dojedeme maršrutkou do nejbližšího většího města. Když se za řidičem zavřou dveře, zjistí Kuba, že uvnitř nechal svůj drahocenný foťák. Zběsile buší na okno a na poslední chvíli maršrutku zastaví. Pak užPokračovat ve čtení „S prasaty v pustině a spoustu trablů v Tbilisi“

Zpět v milovaném Tbilisi, prokletá místními stařenkami

15.8. Fanouše s Karličkou jsme nechali napospas osudu. Loučení bylo dojemné. Z nostalgie si v Soluni naposled na chodník vedle Stříbrňáka rozložíme kempinkové stoličky a vedeme řeči o ničem. Máváme jako o život a pak už nám Stříbrňáček nadobro mizí z dohledu. Teď už je to na nás. Naše živobytí se smrsklo do dvou báglů.Pokračovat ve čtení „Zpět v milovaném Tbilisi, prokletá místními stařenkami“

Poslední dny v Řecku a poslední trable se Stříbrňákem

7.8. Včera jsme to nakonec zapíchli na pláži Agia Saranda. Cedule sice varovaly, že je všude zákaz kempování, stanů ale bylo na pláži víc, než varovných nápisů, a tak jsme se přidali. Jsme líní. Válíme se na pláži a jedinou aktivitu, kterou vyvineme, je přesun do baru. Nikam nespěcháme a ani nemáme nikam namířeno. PodlePokračovat ve čtení „Poslední dny v Řecku a poslední trable se Stříbrňákem“