Pár postřehů z kyrgyzské nemocnice

19.9.

Po čtrnácti hodinách jízdy v nejvtipnějším dopravním prostředku, jakým jsem kdy jela, jsme v Oshi, druhém největším městě Kyrgyzstánu. Přijeli jsme sem „gruzovým busíkem“, což je transportér, který převáží zboží a za sedadlem řidiče má horní a dolní pryčnu, na kterou se každou vejdou čtyři ležící pasažéři. Dokonce tu mají i polštáře.

Pokračovat ve čtení „Pár postřehů z kyrgyzské nemocnice“

Tři dny v sedle

14.9.

Naše další zastávka je 150 km vzdálený Kochkor. Na autobusáku se na nás klasicky sesypou taxikáři. Moje podrážděnost vůči nim pomalu dosahuje maximálních výšek. Důrazně opakujeme, že taxi nechceme. K maršrutce nás nakonec odvede naháněčka. Poprvé vidím v této pozici ženu. Emancipace v Kyrgyzstánu, to se mi líbí. Kupujeme jízdenku, dokonce u okýnka a ne přímo u řidiče. Tady to jsou samý novoty.

Pokračovat ve čtení „Tři dny v sedle“

Jak jsme počítali krávy a poznali, zač je toho kyrgyzská pohostinnost

9.9.
Z pod vyhřáté duchny v jurtě se mi nechce. Budík ale neúprosně huláká. Dobalujeme krosny, pácháme poslední hygienu, civilizovaně posnídáme u stolu a vyrážíme do hor.

Pokračovat ve čtení „Jak jsme počítali krávy a poznali, zač je toho kyrgyzská pohostinnost“

V bouřkách a bez jídla, zaplať pánbůh za trenky

30.8.

Už jsme zkušení nočněvlakoví harcovníci. Pán v úschovně zavazadel už nás pomalu zná jménem. Tentokrát jsme si vyhodili z kopýtka a jedeme druhou třídou. To znamená, že jsou naše postele v kupé, které budeme sdílet s dalšími dvěma lidmi. Bojíme se, jaké prďochy nám přidělí, ale dopadne to dobře.

Pokračovat ve čtení „V bouřkách a bez jídla, zaplať pánbůh za trenky“

Arménie prochází žaludkem

26.8.
Ještě než jsme odjeli na Kazbeg, koupili jsme si jízdenky na noční vlak do Jerevanu. Byla to teda anabáze, protože jsme tak docela nevěděli, co chceme, a skončili jsme na schodech nádraží, kde jsme si googlili, jaký je rozdíl mezi druhou a třetí třídou, kromě toho, že druhá stojí o polovičku víc. Máme totiž obavu, aby třetí třída neznamenala, že pojedeme na seně s dobytkem a drůbeží.

Pokračovat ve čtení „Arménie prochází žaludkem“

Jak nás proškolil pan Kazbeg

20.8.

Po stopadesáté během šesti dnů našeho pobytu v Gruzii jdeme do Carrefouru. V Tbilisi je určitě supermarketů mnohem víc, ale já jiný neznám, takže chodíme pořád sem. Nakoupíme zásoby na pět dní. Inkorporujeme je do našich už tak narvaných batohů a vydáváme se na Didube, tbiliský autobusový terminál.

Pokračovat ve čtení „Jak nás proškolil pan Kazbeg“

S prasaty v pustině a spoustu trablů v Tbilisi

18.8.

Náš plán na dnešek je noc v poušti na jihu Gruzie. Kromě vesničky Udabno tam široko daleko vůbec nic není. Z Tbilisi dojedeme maršrutkou do nejbližšího většího města. Když se za řidičem zavřou dveře, zjistí Kuba, že uvnitř nechal svůj drahocenný foťák. Zběsile buší na okno a na poslední chvíli maršrutku zastaví. Pak už nám nezbývá nic jiného, než stopovat.

Pokračovat ve čtení „S prasaty v pustině a spoustu trablů v Tbilisi“

Zpět v milovaném Tbilisi, prokletá místními stařenkami

15.8.

Fanouše s Karličkou jsme nechali napospas osudu. Loučení bylo dojemné. Z nostalgie si v Soluni naposled na chodník vedle Stříbrňáka rozložíme kempinkové stoličky a vedeme řeči o ničem. Máváme jako o život a pak už nám Stříbrňáček nadobro mizí z dohledu. Teď už je to na nás. Naše živobytí se smrsklo do dvou báglů. Začíná další etapa naší svatební cesty.

Pokračovat ve čtení „Zpět v milovaném Tbilisi, prokletá místními stařenkami“

Poslední dny v Řecku a poslední trable se Stříbrňákem

7.8.

Včera jsme to nakonec zapíchli na pláži Agia Saranda. Cedule sice varovaly, že je všude zákaz kempování, stanů ale bylo na pláži víc, než varovných nápisů, a tak jsme se přidali. Jsme líní. Válíme se na pláži a jedinou aktivitu, kterou vyvineme, je přesun do baru. Nikam nespěcháme a ani nemáme nikam namířeno. Podle toho to taky vypadá.

Pokračovat ve čtení „Poslední dny v Řecku a poslední trable se Stříbrňákem“