Co se dá dělat uprostřed kukuřičných polí

Pohodičku v refugie, kterou jsem si tak pochvalovala, jsem musela během noci trošku přehodnotit. Matouš se totiž velmi činil a chrápal tak, že se celá refugia otřásala v základech. Myslím, že Francouzi na nás budou ještě dlouho vzpomínat. I tak (nebo možná právě proto) se nám ze skoropostelí moc nechce, a máme i na naše poměry hrozně pomalý ranní rozjezd. Venku ale NENÍ mlha a navíc to vypadá, že bude i svítit slunko. To je asi to jediné, co nás nakonec ze spacáků donutí vylézt.

Zázraky se dějí

Už jsme v horách docela dlouho a fakt bychom si hrozně moc přáli, abychom z nich taky něco málo viděli. Místo toho mrzneme, nevidíme na krok a kráčíme si tentokrát aspoň o něco dobrodružnější cestou. Některé úseky jsou jištěny řetězy a drátem, ale vzhledem k tomu, že kvůli mlze vůbec nevidíme, jaká je pod námi hloubka, nemůžeme se ani bát. Až zpětně zjišťujeme, že jsme přešli úsek s názvem „Tři kroky ke smrti.“ Potkáváme totiž skupinu Poláků, kteří se nás s očima navrch hlavy ptají, jak jsme tenhle nebezpečný úsek zvládli.

Na skok do civilizace

Další dobrodružná noc za námi. Ve světle dnešní vichřice a bouřky jsme mohli na všechny předešlé zapomenout, protože tohle bylo teprve to správný tóčo. Kluci uprostřed noci zas provádí záchrannou akci s tkaničkma, já jsem ráda, že nemusím ven ze spacáku, ve kterém mi sice žádné extra teplo není, ale pokud se stulím do malinkatého klubíčka, dám si ruce mezi stehna, hlavu dovnitř do spacáku a dýchám pusou, abych spacák aspoň trochu vyhřála vydechovaným vzduchem, dá se zima vydržet.

V mlíku

Po první divoké noci jsme celí natěšení na výhledy, Fagaraš, hory a všechno, místo toho se ale ocitneme v mlíku a postupně není vidět ani na 30 metrů. V tom okamžiku teprve začne to pravý dorodrůžo, protože téměř okamžitě ztrácíme červenou čárku a dost bloudíme. Vytvoříme rojnici, značku opět nacházíme, ale jinak je naše orientace v tomhle nečase dost bídná. Mapa je k ničemu, absolutně netušíme, kde tak můžeme být. Když se nad námi počasí na chvíli smiluje a my se ocitneme ve slunečném okýnku, alespoň poobědváme a ujistíme se, že jsme stále v horách.

První noc v horách, která byla strašně šílená

Po víc jak 36 hodinách na cestě, kdy jsme vystřídali 5 vlaků a jednu rozhrkanou karosu jsou konečně naším jediným dopravním prostředkem naše nohy. Z Turnu Roşu se nakonec vymotáme na turistickou cestu a podle pár zrezivělých ukazatelů se ujistíme, že jdeme správně. Stoupáme po celkem příjemné prašné cestě a je nám i přes děsnou únavu docela hej. Po pár kilometrech však uhýbáme do lesa a stoupáme šíleným krpálem nahoru. Všichni sotva funíme, jen Rygar si prozpěvuje a celkově se chová spíš jak kdyby šel pro rohlíky než na horskou túru.

Karosou z Brna (skoro) až pod Fagaraš

Loni jsme se poprvé vydali na nějakou větší výpravu stylem všechno, co potřebujeme, si neseme na zádech. Protože se nám to docela líbilo, všechny negativní zážitky jsme rychle vytěsnili a letos jsme se ve stejném složení rozhodli vydat do pohoří trošku vyššího, na rumunský Fagaraš. Účastníci výpravy jsou tedy Rygar, Formis, Matouš, Kuba a já – jediná zástupkyně něžného pohlaví, která se vždycky po prožitém týdnu s touhle čtveřicí vrátí domů zvyklá probírat svoje vyměšování s ostatními do nejmenšího detailu, zanedbávat hygienické návyky a navíc sprostá jak dlaždič.