19.9.
Po čtrnácti hodinách jízdy v nejvtipnějším dopravním prostředku, jakým jsem kdy jela, jsme v Oshi, druhém největším městě Kyrgyzstánu. Přijeli jsme sem „gruzovým busíkem“, což je transportér, který převáží zboží a za sedadlem řidiče má horní a dolní pryčnu, na kterou se každou vejdou čtyři ležící pasažéři. Dokonce tu mají i polštáře.
14.9.
Naše další zastávka je 150 km vzdálený Kochkor. Na autobusáku se na nás klasicky sesypou taxikáři. Moje podrážděnost vůči nim pomalu dosahuje maximálních výšek. Důrazně opakujeme, že taxi nechceme. K maršrutce nás nakonec odvede naháněčka. Poprvé vidím v této pozici ženu. Emancipace v Kyrgyzstánu, to se mi líbí. Kupujeme jízdenku, dokonce u okýnka a ne přímo u řidiče. Tady to jsou samý novoty.
9.9.
Z pod vyhřáté duchny v jurtě se mi nechce. Budík ale neúprosně huláká. Dobalujeme krosny, pácháme poslední hygienu, civilizovaně posnídáme u stolu a vyrážíme do hor.
Pokračovat ve čtení „Jak jsme počítali krávy a poznali, zač je toho kyrgyzská pohostinnost“
Z Tbilisi odlítáme ve tři patnáct. Přesně. Člověku se bezděčně vybaví název béčkového hollywoodského hororu a hned k celému letu přistupuje podezřívavěji. Navíc letíme s Aeroflotem.
káč je pryč 