Týn a Káč tvrdí: „Bruggy nejsou zaprdlý!“

Brzké vstávání nám vynahradí naprosto exkluzivní snídaně. Hostelů už jsem navštívila spoustu, ale takovouhle parádu mi ještě ráno nikdo nenaservíroval. Člověk si může nabrat, cokoliv chce, i když moje srdce stejně nejvíc potěší to, že mají obyčejné müsli. Čím vybočují, je jednak to, že si člověk může ve speciálním stojanu sám uvařit vajíčko podle libostiPokračovat ve čtení „Týn a Káč tvrdí: „Bruggy nejsou zaprdlý!““

Ghent aneb jak jsme (ne)ochutnali kuberdón a (ne)zjistili, co je begináž

V Belgii jsem potřetí, ale nikdy jsem nebyla jinde než v Bruselu a na letištích. Nemůžu se tedy dočkat, až konečně vypadneme z téhle trochu neosobní evropské metropole. Naším cílem je Ghent. Je to relativně blízko a mají tam USE-IT mapu, takže není co řešit. A v zájmu poznání belgické kultury a ušetření nějakých těchPokračovat ve čtení „Ghent aneb jak jsme (ne)ochutnali kuberdón a (ne)zjistili, co je begináž“

Cesta byla dlouhá, místy mokrá

Po hrozně dlouhé době se někam vydávám s někým ženského pohlaví. Už ani nevím, jestli to umím. Ale parťačku bych si líp vybrat nemohla. Týna je společník na cestování, kterého chcete. Nic neřeší, nestresuje, a pokud jí člověk denně napojí jedním fotogenickým kafem, je maximálně spokojená.

Co je to láska?

Asi vás překvapím a začnu tím, co láska není. Nebo co alespoň na první pohled jako láska nevypadá. Láska není odjet na dva měsíce do Gruzie, pak se na deset dní vrátit a pak odjet zase. Tentokrát však blíž než na Kavkaz a tím pádem s vyšší pravděpodobností, vidět se s Kubíčkem při nějaké vhodnéPokračovat ve čtení „Co je to láska?“

Kroupy, anděl a kulky

Ráno musíme vstávat už v sedm, poprvé jsme fakt vázaní na nějaký konkrétní čas, protože v deset nám letí letadlo. A to na rozdíl od maršrutek jízdní řád dodržuje. Už od prvního týdne, co jsme tady, se Slávek snaží zamluvit letenky, abychom se do regionu Svaneti nemuseli tlouct devět hodin autobusem. Po čtrnácti dnech intenzivníPokračovat ve čtení „Kroupy, anděl a kulky“

Tvrdohlavý kůň, smradlavá voda a sovětský koloseum

Ráno jsem jak praštěná palicí. Zdálo se mi, že jsem byla těhotná, porodila jsem malýho křečka a pořád jsem ho někde ztrácela, takže noc byla dost frustrující, navíc mě všechno bolí a nikam se mi nechce. Představa celého dne stráveného v našem squatu mi ale dodá energii sbalit se a jet.

Miniještěři, maxivarani a mniši v poušti

Finance se (hlavně Slávkovi) tenčí, takže pro tentovíkendové aktivity jsme jako základnu zvolili náš tbiliský squat a vyrážíme jen na jednodenní výlety s cílem moc neutratit a tudíž stopovat, co to dá. Hned na sobotu jsme si ukrojili pořádné sousto, když jsme se rozhodli stopovat do kláštera v poušti. Navíc jsem spala šest hodin aPokračovat ve čtení „Miniještěři, maxivarani a mniši v poušti“

Spánkový deficit, král s prsama a církevní chorály

Tak schválně, pravidelní čtenáři. Jak začíná každý víkendový příspěvek? Správně, spali jsme čtyři hodiny. Tentokrát vás ale překvapím. Nespala jsem čtyři hodiny. A pokud si myslíte, že konečně víc, musím vás vyvést z omylu, protože to bylo míň. Asi jsem nadopovaná z Cuba Libre, které jsme pili večer a tak se mi vůbec nechce spát.

Lov na Ararat, ruská bez sušenky a miniplavečky

Ráno tahám Slávka z postele, abychom vyrazili brzo a viděli Ararat. To, že bude ráno vidět líp, jsme nikde nevyčetli, jen si to myslíme. Jedeme do muzea arménské genocidy, máme nalezený autobus, který JEDE z té zastávky, ze které má jet a všechno se vyvíjí dobře, dokud těsně před památníkem nezahne úplně někam jinam. VystupujemePokračovat ve čtení „Lov na Ararat, ruská bez sušenky a miniplavečky“