Co je to láska?

Asi vás překvapím a začnu tím, co láska není. Nebo co alespoň na první pohled jako láska nevypadá. Láska není odjet na dva měsíce do Gruzie, pak se na deset dní vrátit a pak odjet zase. Tentokrát však blíž než na Kavkaz a tím pádem s vyšší pravděpodobností, vidět se s Kubíčkem při nějaké vhodné příležitosti dřív než na Vánoce.

Jak KÁČ chvíli nebyla pryč…

Z Gruzie jsem do Prahy přiletěla ve čtvrtek 20. srpna v půl devátý ráno. Na letišti na mě čekal Kubíček, ze kterého se během mé nepřítomnosti stal robokop a skoro jsem ho nepoznala. A přistáním na pražském letišti začalo pravděpodobně nejšílenějších 12 dní, jaké jsem kdy v životě zažila. Celou dobu jsem si přišla jak na horské dráze, která ale jede jen dolů a stále nabírá na rychlosti. 

Kroupy, anděl a kulky

Ráno musíme vstávat už v sedm, poprvé jsme fakt vázaní na nějaký konkrétní čas, protože v deset nám letí letadlo. A to na rozdíl od maršrutek jízdní řád dodržuje. Už od prvního týdne, co jsme tady, se Slávek snaží zamluvit letenky, abychom se do regionu Svaneti nemuseli tlouct devět hodin autobusem. Po čtrnácti dnech intenzivní komunikace se mu to nakonec povedlo booknout tam i zpět na náš úplně poslední víkend v Gruzii.

Bezpalcák, celníci sympaťáci a bloudění po Jerevanu

Gruzie už nám se Slávkem byla během našeho dvouměsíčního dobrovolničení v Tbilisi malá, a tak jsme se rozhodli využít příležitosti, že je Arménie co by kamenem dohodil a že do ní nejsou potřeba žádná víza a vyrazili jsme na prodloužený víkend do Jerevanu. Už cesta tam byla velký zážitek:

Jedu do Gruzie

Právě sedím na letišti a čekám na let do Varšavy. Tam mám jen čtvrt hodiny na přestup na letadlo do Gruzie. To mě činí trošku nervózní, ale doufám, že to dopadne. Na nohou mám svoje fešácký pohorky, které mi Karolina pěkně pohejtila a které se mnou málem vůbec neletěly, protože když jsem si je při odjezdu z domova chtěla obout, zjistila jsem, že jsem je nechala v Praze.

Karosou z Brna (skoro) až pod Fagaraš

Loni jsme se poprvé vydali na nějakou větší výpravu stylem všechno, co potřebujeme, si neseme na zádech. Protože se nám to docela líbilo, všechny negativní zážitky jsme rychle vytěsnili a letos jsme se ve stejném složení rozhodli vydat do pohoří trošku vyššího, na rumunský Fagaraš. Účastníci výpravy jsou tedy Rygar, Formis, Matouš, Kuba a já – jediná zástupkyně něžného pohlaví, která se vždycky po prožitém týdnu s touhle čtveřicí vrátí domů zvyklá probírat svoje vyměšování s ostatními do nejmenšího detailu, zanedbávat hygienické návyky a navíc sprostá jak dlaždič.