V Chaluzu, kde nic nebylo

Tak a jsme zpět v Teheránu. Nic se nezměnilo. Pořád je to tu zahalené smogem a pořád je ohromná spousta lidí. A pořád všichni zírají. My máme namířeno k Ehsanovi. Klukovi, který se nám nabídl přes couchsurfing, ale který s námi už 24 hodin nekomunikuje. Máme jeho adresu a rozhodneme se to prostě zkusit. Maximálně nebude doma a půjdeme někam do hostelu.Pokračovat ve čtení „V Chaluzu, kde nic nebylo“

Jak jsme se proháněli pouští a po střechách bazaru

Poslední zastávkou předtím, než se zase vrátíme do smradlavého Teheránu, je Kashan. Moc o tomhle městě nevíme. V blízkosti je prý solné jezero a pár cestovatelů, které jsme potkali, říkalo, že město stojí za to. Mezi Esfahanme a Kashanem je jen 220 km, ale s rychlostí místní dopravy vyrážíme raději brzy ráno. Na autobusáku se nás hned ujme naháněč a vede nás přes celý veliký terminál až na konec, kde už je náš autobus připravený k odjezdu.Pokračovat ve čtení „Jak jsme se proháněli pouští a po střechách bazaru“

Jak nás na dva dny adoptovala Peymanova rodina

Tři noci jsme si užívali v hostelech, je čas opět trochu poznat život obyčejných Íránců a ulevit našemu napjatému rozpočtu. V Esfahánu máme tedy opět domluvený couchsurfing, i když trochu netradiční. Hned od začátku, co jsme v Íránu Couchsurfing zkoušeli, nás překvapilo, kolik lidí se nám ozvalo s nabídkou ubytování za peníze. Ozvalo se nám taky spoustu lidí, kteří nám nabízeli, že nás za peníze provedou městem, odvezou do Persepolis, naučí vařit íránské pokrmy a další věci, které se přes couchsurfing normálně odehrávají, ale vždy zadarmo. Zpočátku jsem z toho byla rozladěná, měla jsem pocit, že v Íránu vzali celý couchsurfing postavený na pohostinnosti úplně za špatný konec.Pokračovat ve čtení „Jak nás na dva dny adoptovala Peymanova rodina“

U Mohammeda v zapadákově

Naše cestování po Íránu je legrace. Já mám s sebou Lonely Planet z roku 2007, který tvoří jakousi chatrnou kostru našeho putování a zbytek je založen na tom, co kde Slávek našel na netu. Dalším naším cílem je tedy zapomenutá vesnička Toudeshk zhruba v půlce cesty mezi Yazdem a Esfahanem, kterou Slávkovi doporučila jeho kamarádka. Podnikavý Toudeshčan Mohammed si tam založil hostel a za tučný poplatek vozí turisty teréňákem do pouště.Pokračovat ve čtení „U Mohammeda v zapadákově“

Jak jsme v Íránu konečně našli místo, kde se nám líbilo

Shiraz nás moc neohromil, za hlavu jsme hodili i ne úplně dobrou couchsurfing zkušenost a vydali se dál na sever pokračovat v pomalé cestě zpět do Teheránu. Cílem bylo tentokrát pouštní město Yazd, podle fotek i recenzí ostatních cestovatelů jsme si slibovali velký zážitek a moc jsme se těšili. Nejdřív jsme ale museli absolvovat 442 km dlouhou cestu. Autobusem.Pokračovat ve čtení „Jak jsme v Íránu konečně našli místo, kde se nám líbilo“

Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je intenzivní

V zájmu ušetřit při naší cestě do Íránu co nejvíc peněz jsme se rozhodli řešit některé noci přes couchsurfing. Většinou to bylo rozhodnutí dobré, spíš přímo skvělé, jako v případě našeho prvního Íránského hostitele Abota. Díky couchsurfingu jsme se dostali mnohem blíž k obyčejným Íráncům a mohli s nimi aspoň na chvíli sdílet jejich styl života. Couchsurfing však rozhodně není žádná sázka na jistotu, jak jsme se přesvědčili během naší druhé noci v Shirazu.

Pokračovat ve čtení „Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je intenzivní“

Dva barbaři ve městě básníků

Čtrnáctihodinová cesta do Shirazu je nekonečná. Hijab se mi přes noc celý shrnul. Nasazuju ho zpět a rozhlížím se po autobuse, jestli jsem svými odhalenými vlasy nezpůsobila nějaké pohoršení. Všem jsem ale naprosto ukradená. Plahočíme se vyprahlou hnědou íránskou pustinou, žádná civilizace na dohled.Pokračovat ve čtení „Dva barbaři ve městě básníků“

Ranní ptáče na Tochal doskáče

V Teheránu jsme se zcela nepochopitelně rozhodli strávit tři dny. I když je to město, které mě každé ráno akorát dusí, z přecházení ulic si asi odnesu doživotní trauma a stále se nemůžu vzpamatovat z toho, jak na nás všichni, kamkoliv se hneme, civí. Co se teda dá v Teheránu tři dny dělat?

Pokračovat ve čtení „Ranní ptáče na Tochal doskáče“

Jedeme do Íránu!

Írán byl se Slávkem náš sen už od loňska, kdy jsme byli v Gruzii. Tehdy Írán lehce uvolnil vízovou politiku a my sledovali blogy ostatních cestovatelů s nádhernými fotkami z téhle turisty ještě ne úplně zkažené země. Bez většího rozmýšlení jsme tedy v srpnu koupili letenky a na přelomu září a října na 16 dní vyrazili bez jakéhokoliv plánu do Íránské islámské republiky.Pokračovat ve čtení „Jedeme do Íránu!“

Jak jsme stopovali a regenerovali

Putování je u konce. A střet s všední realitou pro mě ještě nikdy nebyl krutější. Příchod do Broadfoardu je, jako by nás někdo vytrhl z krásného snu. Po silnici se míhá jedno auto za druhým, jdeme do neosobního studeného supermarketu, kde se nám do mozků zarývá opakované naléhavé hlášení, ať se „Zaměstnanec informací urychleně dostaví na pokladnu číslo sedm,“ a korunu tomu všemu nasazuje sbíječka, neúnavně se zakusující do betonu naproti.Pokračovat ve čtení „Jak jsme stopovali a regenerovali“