Jak jsme vystoupali na Olymp s kočkou za krkem a okradl nás fenek

2.8.

Je načase dát Meteoře definitivní sbohem. Fanouš si vzpoměl, že když tu byl před šesti lety, zastavovali se s partou po cestě na Olymp na krásné pláži. Po chvíli googlení už víme, kde to bylo. Kokino Nero. Nechápu, že tak absurdmě stupidní název mohl vůbec někdy zapomenout.

Pokračovat ve čtení „Jak jsme vystoupali na Olymp s kočkou za krkem a okradl nás fenek“

Jak jsme potkali krajana ve městě bobrů a ztratili se v Meteoře

28.7.

Budíme se na louce uprostřed olšového háje. Ve stanech. Časům, kdy jsme spali pod širým nebem, kvůli komarům definitivně odzvonilo. Jsme v Kastorii. Městečku na břehu velkého jezera. Kastori znamená řecky bobr. Dnes už tu ale žádní bobři nejsou. V 19. století všechny vyhubili, protože z nich dělali kožichy.

Pokračovat ve čtení „Jak jsme potkali krajana ve městě bobrů a ztratili se v Meteoře“

První dny v Řecku a další trable se Stříbrňákem

24.7.

Ráno je fronta na hranicích úplně stejná, jako byla včera. Poslušně se zařazujeme a  nesnesitelně pomalu se suneme k celníkově budce. Na okna nám buší albánští žebráci, kteří se nějakým záhadným způsobem dostali do toho prostoru nikoho, kde se smažíme na slunci.Pokračovat ve čtení „První dny v Řecku a další trable se Stříbrňákem“

Proč víme, jak se řekne albánsky pračka a jak prošel Stříbrňák faceliftem

18.7.

Po pěti dnech v Thethu je opět čas na trochu té civilizace. Nejbližším městem je Skhodra. Ulice se zabordelenými krámky mi nejvíc ze všeho připomíná Írán. Hlavním prodejním artiklem jsou bůhvíproč matrace.

Pokračovat ve čtení „Proč víme, jak se řekne albánsky pračka a jak prošel Stříbrňák faceliftem“

Nejmenší pohoří Černé Hory a prokletá Mišova jabkovice

10.7.

Je čas naším zbídačeným tělům dopřát luxus placeného ubytování – kempu. Na recepci pracuje neskutečně pomalá slečna, která si do čtverečkovaného sešitu šnečím tempem opisuje KOMPLETNĚ VŠECHNY údaje z našich občanek. Třeba i to, že Turnov, kde jsme se narodili, je v okrese Semily. To tady, uprostřed Černé Hory, 2000 km od domova, každému jistě spoustu řekne. Naštěstí mají na recepci taky gauč. Je zvláštní, jak člověk po osmnácti dnech spaní a sezení na zemi zapomene, že něco tak pohodlného jako gauč vůbec existuje.

Pokračovat ve čtení „Nejmenší pohoří Černé Hory a prokletá Mišova jabkovice“

Na turisty a hulváty chorvatskou Dalmácií

1.7.

Dnešní fráze: „Nula, jedan, dva, tri četyri, pet, šest, sedam, osam, devet, deset.“  a  „Upomoč! (Pomoc!)

První zastávka po cestě na jih je na Duničovo doporučení historický Trogir. Město je zapsané na seznamu UNESCO, ale podle Duniče stojí za návštěvu především bistro naproti autobusáku, kde mají vynikající čevapi.

Pokračovat ve čtení „Na turisty a hulváty chorvatskou Dalmácií“

Střípky z prvního týdne v Chorvatsku

23.6.

Naše velká čtyřměsíční svatební cesta začíná zcela neromanticky na parkovišti na pražském Chodově, kde čekáme, až Fanouš s Karličkou přistaví vozidlo. Tři hodiny utečou při pozorování dé jedničky jako voda a už je tu máme i s naším stříbrným korábem.

Pokračovat ve čtení „Střípky z prvního týdne v Chorvatsku“